Bojová umění v Japonsku mají dlouhou tradici, přesto je však třeba jejich počátek hledat jinde, a to až v daleké Indii. Indická válečnická kasta, tzv kšátriové, praktikovala bojové umění, zvané kalaripayattu (kalaripajattu). Některé názory dokonce tvrdí, že toto bojové umění bylo mj. ovlivněno (nikoliv založeno) řeckým bojovým stylem pankration, který do Indie dovezli vojáci Alexandra Velikého.
Z Indie bylo toto bojové umění přeneseno do Číny, kde zaznamenalo bouřlivý rozvoj. Stalo se tak na počátku 6. století, kdy se indický princ stal buddhistickým mnichem a pod jménem Bódhidharma se usadil na místě šaolinského kláštera (Shao-lin). Je třeba předpokládat, že takto urozený člověk ani jako mnich necestoval sám, nýbrž s vojenským doprovodem. Od něj (a pravděpodobně jeho doprovodu) se údajně učili mniši, kteří byli ve velmi špatném fyzickém stavu (zpočátku tedy spíše pro zdravotní prospěšnost cvičení), a od nich se kung-fu šířilo po jednotlivých klášterech dál, přičemž šaolinský klášter zůstával nadále centrem, které naopak přijímalo i vlivy z jiných oblastí.
zdroj - Wikipedie, kliknutím přejdete na odkaz)
A to se dostáváme z Číny do Japonska. Tamější třída samurajů si čínské bojové umění velice oblíbila, avšak si jej také přizpůsobila. Protože zatímco mniši byli obyvatelstvem civilním, zvyklým bojovat beze zbraní či jen holí nebo malou zbraní, samurajové byli válečníci. Jako takoví byli zvyklí bojovat kopím „yari“, bojovou kůsou „naginata“, mečem „tači“ a dýkou „tantó“ dříve, než vůbec došlo na boj beze zbraně. Naopak bylo běžné, že protivník býval ozbrojený a často také ve zbroji. Proto samurajové omezili techniky úderů a kopů (které jsou proti útočníkovi ve zbroji málo účinné) a naopak rozvinuli všemožné páky, porazy a hody, díky nímž je možno protivníka zabít, těžce zranit nebo alespoň odzbrojit či povalit a získat tak čas (a možnost) chopit se zbraně a pokračovat opět v ozbrojeném boji (tato bojová umění se nazývaly například Aiki-jujutsu nebo Ju-Jutsu, v češtině někdy nesprávně Jiu-Jitsu).
V období reforem Tokugawa (1603) se však válkám v Japonsku učinila nadlouho přítrž, ne však boji. Aiki-Jujutsu bylo vyučováno jako vysoce efektivní bojové umění mezi důstojníky a vysoce postavenými úředníky. Díky přenesení z bojiště do palácových pokojů se začalo praktikovat také učení technik v sedě (v „seiza“), což je běžná pozice, kdy může dojít k napadení (a zároveň kdy se lze při tréninku soustředit přesněji na techniku rukou).
Špatná doba pro tradiční bojová umění však začala v období reforem Meidži (1869) a později. Samurajské povstání bylo strašlivě poraženo moderní armádou, samurajská třída, z nichž mnozí za povstání zemřeli, pozbyla privilegií. Naopak civilní obyvatelstvo se začalo učit vysoce efektivním technikám, které přinesly dvě nová bojová umění – Ju-Do (založeno 1882) a Karate-Do (představeno 1922). Tato umění se specializovala na neozbrojený boj, byla dobře propracovaná, bezpečná pro výcvik a přitom účinná, proto není divu, že zastínila Aiki-Jujutsu, které přetrvávalo jen v tradičním podání některých rodin se samurajskou tradicí.
(Sokaku Takeda;
zdroj - Wikipedie, kliknutím přejdete na odkaz)
Jednou z těchto rodin byla i slavná rodina Takeda (Daito Ryu Aiki-jujutsu), jejíž potomek, Sokaku Takeda, vynikající bojovník a učitel, se stal policejním instruktorem. Policejní a vojenské složky si začaly uvědomovat nutnost výcviku v komplexních bojových uměních, které obsahují měkké i tvrdé techniky a umožňují jak zneškodnění, ale také bezpečné a účinné odzbrojení a zpacifikování útočníka. Systémy jujutsu tak v průběhu první poloviny 20. století pronikly prakticky do všech ozbrojených složek po celém světě. Mezi žáky Sokaku Takedy patřli také Morihei Ueshiba (zakladatel Aikido) a Takuma Hisa, který od něj získal menkyo kaiden – osvědčení o mistrovství, které prokazovalo, že se od něj naučil vše, co mu jeho učitel mohl dát.